Tak například Ester je mladá maminka, je jí sotva 20 let. Vyrostla v dětském domově a život v běžné rodině nikdy nepoznala. V den své plnoletosti opustila ústav a vrátila se k rodičům, kde zjistila, že nezvládají péči o sourozence, sebe ani domácnost. Hodně proto utíkala ven, seznámila se s Jirkou a brzy otěhotněla. Těhotenství ji zaskočilo, měla obavy, že to nezvládne. Mladí rodiče neměli kde bydlet, neměli peníze.

OSPOD jim doporučil projekt Na začátku, který podporuje maminky v obdobné situaci. Pro mladou rodinu se podařilo zajistit bydlení, výbavičku pro miminko a Ester se začala na jeho příchod těšit. Nikolka se narodila před několika měsíci, oba rodiče se o ni dobře starají. Často se chtějí poradit, jak o malou správně pečovat. Jedno vědí jistě, Nikolka bude mít lepší dětství, než měla její máma.

Nadace prostřednictvím projektů, jako je např. výše zmíněný projekt „Na začátku“, podporuje těhotné ženy v nouzi a pomáhá maminkám najít cestu ke svým dětem a dětem do bezpečné náruče mámy!

Jeden příklad za všechny. I když se Eliščino manželství rozpadlo, je pečlivou maminkou sedmi dětem. Otec je opustil a příspěvky neplatí. Eliška, která se léčí s epilepsií, je na mateřské dovolené s nejmladším dítětem. Na nájemném v pronajatém bytě tak vznikl dluh. Pokud se nepodaří bytovou situaci stabilizovat, hrozí Elišce vystěhování a dokonce odebrání dětí do ústavu – vzhledem k počtu dětí je jisté, že by musely být rozděleny do několika zařízení.

Přes svou tíživou situaci Eliška o rodinu řádně pečuje. Děti chodí do školy, nemají však na školní obědy nebo na kroužky. Eliška jim denně vaří, hlídá rozpočet, předčítá dětem z knížek a vede je ke čtení. Sehnat nové bydlení by bylo pro tak početnou rodinu velmi složité, a proto se sociální pracovnice dohodly s pronajímatelem na splátkovém kalendáři a Eliška dluh splácí. Mateřská jí brzy skončí a ona si hledá práci. V tísnivé situaci požádala Nadaci Terezy Maxové dětem o pomoc z dluhové pasti a sociální pracovnice její žádost podpořily.

„V době, kdy jsme se seznámili, mi nedošlo, že přítel je žárlivý manipulátor,“ říká Dana. „První společný víkend uplynul jako voda a hned po návratu následovala smršť zpráv, jestli jsem v pořádku. A tak to bylo pokaždé.“ Schůzky byly častější a Dana brzy otěhotněla. Když kvůli mateřské musela odejít z práce, přišla o bydlení. Nastěhovali se tak společně k přítelově matce. Tehdy začal být žárlivý, zakazoval Daně bavit se s cizími lidmi. Pokud odjel mimo domov, nesměla sama vycházet z domu. Když se narodila dcera, stěhovali se dál a na čas skončili dokonce na ubytovně, kde se jim narodila druhá holčička.

Nový byt problémy nevyřešil. Partner Danu psychicky týral, vyčítal jí, že je neschopná postarat se o sebe i o děti. Fyzické útoky se stupňovaly a Dana v obavě, aby neublížil dcerám, kontaktovala OSPOD s žádostí o azyl. Jenže partner odmítl děti vydat, a tak se Dana vrátila domů k rodině. „Kolotoč omluv a slibování nastal znovu,“ říká Dana. „Poslední kapkou pro mě bylo, když mi řekl, že mě zabije. Tajně jsem sbalila věci a odešla v noci na ulici i s dětmi.“ Dnes bydlí Dana s dcerkami v azylovém domě a díky podpoře sociálních pracovníků se snaží na to ošklivé zapomenout a najít si vlastní životní cestu. Uvědomila si, že se o děti dokáže postarat sama a připravuje se na samostatný život. Zapojila se do programu, který maminkám pomáhá najít pracovní uplatnění a bydlení, a věří, že své rodině poskytne nový stabilní domov.

Podporujeme maminky v azylových domech, aby se mohly postavit na vlastní nohy!

Pětiletá Alenka a čtrnáctiletý Mirek strávili řadu měsíců v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Rodiče dlouhodobě užívali drogy, objevovali se zřídka, nikdo jiný děti nenavštěvoval, a proto byly umístěny v malém ústavním zařízení rodinného typu.

Pracovníci dětského domova pomáhali sourozencům sžít se s novým prostředím a nakreslili s nimi tzv. rodinnou mapu. Ukázalo se, že Mirek je přes sociální sítě v kontaktu s řadou příbuzných. Po prvním kontaktu se v domově brzy objevila babička a teta.

Postupně teta nabídla, že by k ní děti mohly jezdit. Její rodina však po dlouhých úvahách zjistila, že dalším dětem nejsou schopni nabídnout trvalé zázemí. Protože se objevovalo stále více lidí, kteří začali děti různými způsoby podporovat, ve spolupráci s organizací LATA bylo rozhodnuto uspořádat rodinnou konferenci. Tam se s dětmi sešlo dalších 7 členů rodiny a vytvořili plán, kdo co zvládne. Druhá babička se rozhodla převzít děti do své péče. Mirek byl zprvu skeptický, přece jen již zažil mnohá zklamání, Alenka byla plná optimismu. Z návštěv jezdily děti spokojené a své nejistoty měly možnost zpracovávat na terapiích v bydlišti babičky, kde začaly společně žít na dlouhodobou propustku. Mirek ještě odjel s organizací na prázdninový pobyt, Alenka už zůstala s babičkou… „Nejhezčí dárek, na který jsme všichni čekali, bylo rozhodnutí soudu o svěření do péče,“ říkají sociální pracovníci. “Dnes už sledujeme, jak si děti užívají společný čas ve své širší rodině.“

Nadace podporuje aktivity a projekty, které mají za cíl, aby více dětí našlo cestu z ústavní péče domů!

Lucie a Jan vychovali vlastního syna a adoptivní dceru, která je dnes už dospělá. Před 20 lety se rozhodli otevřít svůj domov a svou náruč i dalším dětem – stali se pěstouny. Za tu dobu se tři děti osamostatnily, nejstarší pěstounská dcera má dnes vlastní rodinu. Nyní mají manželé v přechodné péči desetiletou Karolínu a devítiletého Láďu. Oba jsou hudebně nadaní, Karolínka zpívá v souboru, bráška hraje na violoncello. „Snažíme se dětem rozdávat bezpodmínečnou lásku vrchovatou měrou, jsou pro nás darem a jsou skvělé. Děkujeme za příležitost učinit pár bytůstek šťastnějšími,“ píše Lucie.

I další děti čekají na zázrak – na rodinu, která jim dá pocit lásky. Bezpečný domov, kde budou mít svoje blízké, svoje hračky a knížky. Zázemí, odkud si do života odnesou vlastní vzpomínky a kam se mohou vracet. Proto podporuje různé formy náhradní rodinné péče a také např. projekt Adopce.com, který provádí zájemce o adopci procesem osvojení dětí.

Přejeme si, aby víc opuštěných dětí našlo láskyplný domov!

„Dobrý den… Můžu si s vámi psát?“ Na chat Linky důvěry Dětského krizového centra píše asi desetiletá dívenka. Je ráda, že může psát pod přezdívkou, nikdo ji nevidí ani neslyší. „Spousta plačících smajlíků. Nabízím jí pomoc za všech okolností… ,“ vypráví konzultantka. „Dozvídám se, že maminka chodí na noční směny. Pak dívku hlídá strejda ( jak mu říkají). Nedávno se stalo něco divného. Strejda ji chtěl ve vaně umývat, hladil ji mezi nohama, i když mu říkala, že se umyje sama. Musela mu slíbit, že nikomu nic neřekne… A ten slib teď porušila. Vnímám její strach i stud a oceňuji, že i přesto popsala, co se stalo. A nabízím jiný pohled na tajemství: mohou být dobrá, anebo špatná. Dobrým tajemstvím je třeba překvapení dárkem či svěřování myšlenek a nápadů kamarádům. Špatným tajemstvím je ubližování a vynucené sliby o mlčení.

Chvíli přemýšlí a pak odepisuje, že její tajemství bude asi to špatné. Touží, aby to skončilo a máma se o všem dozvěděla. Plánujeme, jak jí takovou věc říct. Opakujeme si postup rozhovoru, aby si maminka dovedla situaci představit. Ještě zvažujeme možnost vyjádření kresbou. To se dívce moc líbí! Cítí velkou úlevu. Loučíme se s tím, že kdyby ona nebo maminka potřebovaly, mohou zavolat na nonstop linku:777 715 215.“

Nadace podporuje odborníky, kteří pomáhají dětem prolomit bludný kruh trápení!

Fotky z prázdnin, písničky u táboráku, výlety do ZOO nebo výšlap na rozhlednu… Zdá se vám to všední?  Dětem z ústavní péče rozhodně ne. Stejně jako jejich vrstevníci si potřebují odnést vzpomínky, potřebují pozornost, která jim pomáhá harmonicky se rozvíjet. Nadace jim pomáhá užít si výlety, parádní volnočasové aktivity a prázdniny, jak se patří – nebýt ochuzeny o krásné formující zážitky, které si člověk uchovává na celý život. Volnočasové programy a pobyty umožňují trávit čas bez přítomnosti tet vychovatelek a strejdů vychovatelů, s nimiž jsou v kontaktu po celý rok, a najít nové kamarády mimo dětský domov.„Chtěl bych poděkovat za krásně připravenou oslavu k mým 18. narozeninám. Nikdy jsem si nic takhle neužil jako s vámi. Jsem moc rád, že nám pomáháte a děláte všechno pro to, abychom se měli co nejlíp,“ napsal Vašek.„My nechceme domů, chceme být na táboře už napořád!,“ píší děti z Dětského domova v Krnsku. „Loni na konci pobytu jsem měl jedno velké přání, aby se to celé opakovalo. A to se mi splní, protože letos díky Nadaci Terezy Maxové pojedu opět,“ napsal nám Patrik.„Budeme se chodit koupat a vařit guláš. Už se moc těšíme,“ píše Radek.

Nejde jen o vzdělávání, podporu samostatnosti a rozvoj schopností. Jde také o spokojenost, pocit jedinečnosti a sebedůvěru, které dětem v budoucnu pomohou prožít naplněný život a založit vlastní stabilní rodinu. Právě takovou šanci totiž děti dostávají společně s darem šťastného dětství.

Chceme dopřát dětem vyrůstajícím mimo domov pozornost a zážitky, které patří k naplněnému dětství!

Nikolas se do dětského domova dostal ve čtyřech letech. „Po nějaké době jsem to začal brát jako příležitost, ne jako trest. Protože spousta dětí po odchodu z dětského domova nedopadne tak, jak by chtěla, začal jsem využívat toho, co ústav nabízí. Mohl jsem vystudovat vysněné gymnázium, a díky tomu zažil výměnné pobyty ve Španělsku a Velké Británii. Nyní se připravuji na bakalářský titul a rád bych pokračoval i magisterským studiem obchodního práva. Moje vzdělání by nebylo možné bez dětského domova a bez podpory nadací. Jsem moc vděčný, že mi pomohli. Rád bych teď nabídl vlastní příklad a motivaci ostatním. Je jedno, v jak nepříznivé situaci se právě nacházíte. Důležité je využít všechny přístupné možnosti, popřípadě hledat nové, které vám pomohou jít za svými sny,“ píše Nikolas.

Nadace podporuje a motivuje mladé lidi jako Nikolas, splnit si sen o vzdělání!

Na světě neexistuje nikdo, kdo by se za svůj život nesetkal se smrtí. To máme všichni společné. Rozdíl je v tom, jak těžkou situaci zpracováváme a přijímáme. Dětem může způsobit neblahé celoživotní následky, hlavně ve chvíli, kdy se o smrti mlčí.

Osmiletá Adélka a pětiletý Pavlík žili s mámou Lenkou a tátou Pavlem v menším městě poblíž Prahy. Jednoho dne se Lenka dozví, že její muž měl autonehodu a na místě zemřel. V hlavě má spoustu otázek týkající se úmrtí Pavla, ale také, jak to říct dětem: “Na co se můžou asi ptát? Nejsou děti moc malé na pohřeb? Pochopí to? A jak poznám, že to unesou a že to zvládají? Co když budou mít trauma a jak poznám, že se blíží? Jak je budu vychovávat?”

Poradna jako např. Vigvam nabízí místo, kde na hledání odpovědí nikdo není sám, bezpečný prostor pro malé i velké členy rodiny. Při sezeních terapeut s dětmi i rodiči využívá techniky, které jim umožní se uvolnit a začít o velké bolesti mluvit. Smrt blízkého přináší obrovskou bolest, ztrátu pocitu bezpeční a nejistotu. Terapie jim umožňuje zpracovat bolest vlastním tempem a přiměřeně věku, přitom posiluje rodinné vazby, které mohou být vlivem ztráty velmi křehké.

Díky podpoře celé řady odborníků a terapeutů pomáháme dětem hojit mnohá traumata a citová strádání.

„Když jsem byla malá, říkali mi, že když budu zlobit, půjdu do dětského domova. O pár let později jsem si paradoxně tuto cestu zvolila sama,“ vzpomíná Naďa, která byla z rodiny odebrána spolu se sestrou. „Bylo to těžké rozhodnutí, ale situace byla dlouhodobě neúnosná, máma pila. Zjistila jsem, že domov rozhodně není polepšovna. Pravdou však je, že některé děti to tak vnímají. Začátky byly velmi těžké, přesto jsem ale ústav vždy vnímala jako místo, kde můžu začít znovu, můžu se rozvíjet a studovat vysokou školu. Jako první v rodině. O tom jsem se dřív neopovažovala ani snít.“

Nadace Terezy Maxové dětem podpořila Naďu během studia a po pobytu ve startovacím bytě se jí nyní chystá pomoci i na startu samostatného života. „Momentálně ještě studuji a intenzivně řeším bytovou situaci. Nastává čas dětský domov opustit a vstoupit do nové životní etapy. Osamostatnit se, postavit se na vlastní nohy. Přes všechny obavy věřím, že ten krok zvládnu. I když to nebude jednoduché. Ale o to víc na sebe budu moci být pyšná,“ dodává Naďa.

Chceme mladým lidem jako Naďa pomoci vzít život do vlastních rukou a zapojit se do společnosti!